roztyly

vyměňujeme si

zážitky a zmatky

provazy a šátky

nekonečné lesy

barvy vůně tvary

pohyby a hlasy

noci bez počasí

rány do kytary

zapálené svíce

a spálené knihy

stoly a v nich rýhy

vidličky a lžíce

polibky a rána

chvíle polospánku

otvíráme branku

vždycky do neznáma

{a když v šeru které nemizí

pozvolna mizí naše úzká těla

černý kocour na rameni světa

to neví a spí asi ví co dělá}

(noc z 26. na 27. prosince 2012)

vzdušná

do mlhy skáčeme do světla do sněhu

zima je slabá mé karty ji přebijí

vlající kabáty série úsměvů

látkových růží a stříbrných lilií

do světla skáčeme do sněhu do mlhy

zima to zkouší tvé karty ji přebijí

popsané dlaně dny co přijdou po krvi

svět co se chvěje je svět co se vyvíjí

do sněhu skáčeme do mlhy do světla

zima si potichu píská své motivy

my ty své hrajeme hůlkami na okna

naše píseň se ale zimě nelíbí

(21. prosinec 2012)

hardcore

zavřu tě do klavíru

jako něžnou melodii

zvuků zvonů které bijí

kolem náměstí míru

zamknu tě do stojacích

hodin mezi ložnicemi

hvězda jež padala k zemi

za oknem se k nebi vrací

budu tě chtít zachránit

z toho světa který tiká

mění se čas amerika

láme se čas jíst a pít

budu tě chtít

v přítomnosti

(27. říjen 2012)

softcore

podívej se

padá hvězda

do tvých vlasů

jako plamen

jako plamen

do tvých vlasů

padá hvězda

střípek ledu

střípek ledu

jako hvězda

do tvých vlasů

na posteli

nad postelí

visí nebe

tmavomodré

jako prapor

jako prapor

tmavomodré

měkké nebe

dotek dlaně

dotek dlaně

měkký večer

dobrý večer

do tvých vlasů

do tvých vlasů

vcházím oknem

jako plamen

podívej se

(2. říjen 2012)

amatéři

v koberci vykvete červená růže

až do tmy postupně všechno zhasne

nechci být divadlem jednoho muže

byť i to může být někdy krásné

čekám tu co silueta vlka

neznámé kroky a slova

ve dveřích neslyšná hudba

v koberci vykvete poslouchám tvůj hlas

i když spoustu věcí neumíme

tma jako odpověď a pevný provaz

jako ozdoba jenom když spíme

čekám tu co silueta vlka

neumělá gesta v tanci

síla skrytá mezi dešti

(23. září 2012)

ansiktsridning

špatně se mi dýchá

protože dýchat nechci

špatně se mi mluví

mlčet je totiž hezčí

nehybný jsem jako

vosková figurína

mohl bych se snad vzedmout

teď mě to nezajímá

kdo je živý kdo mrtvý

všechno je relativní

proto nezačnu křičet

ani se neuklidním

(noc z 3. na 4. září 2012)

japonsko

v igelitových šatech

v kostýmu lišky či vlka

v závrati blikání města

v plášti osobního strážce

za zpěvu kytary z plastu

za stěnou zdobenou znaky

za nocí, myšlenkou na ni,

za vlády zlověstných mužů

do světa který se třese

do rukou zdobených šperky

do stínu poslední chvíle

do rytmu lítého tance

na sklo co třpytí se ve vodě

na západ od slunce v radosti

na slova která už zůstanou

na věci o nichž se nemluví

(28. srpen 2012)

cfnm

jsem zavěšený v okně

rozpačitý nádech a výdech

a ty stojíš v mém slunci

nespal jsem čekal jsem až vyjde

ty a já:

fotografie

na stěně

a kdo se bojí nesmí

do noci ani do plamenů

ze dvora slyším hlas houslí

o co se snažím má to cenu

(24. srpen 2012)

u vody

nebojím se času neděsím se stínů

když na plachtě v písku sedím s tichou ženou

voda se usmívá dívám se na hladinu

po které líně plují ztroskotané kočáry

každý člověk je především vypravěčem

nevstoupíš dvakrát do téže lásky

každý člověk má řeku jež někam teče

kdo se v šedi slunci vyhýbá nikdy se nespálí

(21. srpen 2012)

na veřejnosti

chodím ulicí se závažím v těle

mezi lidmi s hlavami koček a vlků

ti ale vůbec nejsou mí nepřátelé

ztrácím balanc chytám se vlastního krku

skutečné nepřátele jen tu a tam

zahlédnu v okně nebo ve vitríně

vím dobře proč je většinou nehledám

a radši jen sedím s rukama v klíně

dnes se ovšem chystám na velký průzkum

ať mi stíny klidně polámou kosti

stavím se proti hlubokému zlu

a co víc dělám to na veřejnosti

(noc z 21. na 22. května 2012)

trojčlenka

tři sklenice barevného vzduchu

stojí vedle sebe na konferenčním stolku

dnes nejsem sám ve staromódním bytě

jsou se mnou beze slov dvě návštěvnice

ta první má dlouhé zlaté vlasy

černou uniformu nábojnicové pásy

pod sebou na zemi přivírá oči

jako šelma která se chystá skočit

ta druhá si v bílých šatech smutně

opírá hlavu o kolena měkká růže

v jejích černých vlasech světlo znamená

vycházková hůlka jež byla zlomena

dělá se déšť ve třech hrajeme šachy

a když si říkám že už nemám co ztratit

jsem najednou zasažen ze zálohy

úsměvy na rtech tak to chodí

(20. květen 2012)

po celé zemi

město záhadně zalité tmou

hustou vazkou tmavě červenou

a ona vykřikla jako z posledních sil

bože můj bože můj proč jsi mě opustil

opona nebe se roztrhla

vpůli odshora až dolů a

smaragdová duha pod víčky na chvíli

země se otřásla těžký prach rozptýlil

směrem od malé strany letěl

černě kovový těžký orel

a zpocený muž s tetováním kostlivce

sklonil hlavu řekl je to tak jak to je

(24. březen 2012)

místo zvané golgota

se zničenými sandály v ruce šla

na petřín což někdy znamená lebka

pak si úplně vyčerpaná lehla do trávy

bylo devět hodin vzduch se však třásl byl horký

tiskla se k zemi chtěla se schovat

město pod ní temná krajina snová

připomínalo pánev kolemjdoucí říkali

ona chce zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit

a pokřikovali na ni vstávej

zamčená v zoufalství a únavě

byla sotva schopna zvednout ruku směrem k nebi

(zakrývala si tak slunce) a tekly jí slzy

(24. březen 2012)

do místodržitelského dvora

purpurový plášť

smály se kulaté hlavy

městští strážníci

u nás nenajdeš

jistě pomoc ani soucit

pak ji vedli ven

(21. březen 2012)

pilát

vzala čerstvé prorostlé jehněčí z lednice

venku lehce prosvítalo slunce z husté vaty

bylo čtrnáctého dne tohoto měsíce

měla i když sama doma dlouhé bílé šaty

vzala trochu krve nenápadně potřela

obě veřeje u nových dveří svého bytu

maso upekla s lístky hořčice a chtěla

hned všechno sníst ve stoje pod sbírkou linorytů

vzala do zesláblých rukou vidličku a nůž

jenže zrovna v tu chvíli zaslechla z chodby hlasy

co mám tedy udělat s tou židovskou královnou

ptal se jeden se smíchem další ji vyděsily

ještě víc a zmizet

nebylo kam nebývá kam

(noc z 19. na 20. března 2012)

do veleknězova dvora

na žižkově v baru co nikdy nekončí

dala si vodku vlastně náboj do spánku

někteří pak vystoupili (krvavé oči)

aby křivě proti ní říkali věci

ona však mlčela nic neodpověděla

slzy malé hvězdy jak střepy ve tváři

ale ostříhané vlasy zpocená čela

a skelná vata slov podlaha ohořelá

potom na ni někteří počali plivat

zakrývali jí obličej a bili ji

po hlavě a do zubatých zvuků větráku

smáli se jí a přitom volali prorokuj

(12. březen 2012)

a přišel jidáš

přiblížil se ten který mě zrazuje řekla si

on s námořnickou košilí a těsnými džínami

prošel kolem ní a rukou přičísl si vlasy

když postávala v parku a čekala na svítání

jako zástup ozbrojený meči a holemi

bylo to jak se díval jinam když jej pozdravila

zavřel se v šeru a ona pak klíčem po zemi

zmatené čáry neurčité řezné rány ryla

(9. a 10. březen 2012)

místo zvané getsemane

opřená o okno seděla

se zkříženýma nohama na parapetu

v zádech pohyby popůlnočních

vršovic a do ticha zašeptala větu

má duše je smutná až k smrti

zůstaňte tady jenže v místnosti byly už

jen prázdné talíře tácy a

lahve a doprostřed stolu zabodnutý nůž

pevně zachumlaná do svetru

dotkla se chodidly zdi a sklonila hlavu

duch je odhodlán ale tělo

slabé řekla si nemyslet tak na únavu

(8. březen 2012)

lidé

lidé se na tebe dívají

hliněnými obličeji a

chtějí se tě dotýkat i když

vědí že ty si to nepřeješ

lidé trhají v lese rybíz

a když si myslí že je nikdo

nevidí snaží se dostat na

druhou stranu oprýskané zdi

lidé se poznají tak že lžou

rezavými příbory jedí

tvoje myšlenky z bílých táců

zadním vchodem chtějí odcházet

lidé jsou stále opuštění

a proto nosí zavazadla

aby nebyli tak sami když

zmateně běhají po schodech

když si zouváš boty v předsíni

usmíváš se přitom na lidi

jsi sama ale to nevadí

protože ti lidé jsi i ty

(7. březen 2012)

gesta

udělám na tebe gesto jako že se

sejdeme za dva dny v jiné knize v lese

že to bude v předposlední kapitole

mezi modříny za starým psacím stolem

gesta jsou vznešená

a na stěne visí

hned vedle hodin

obrázek gilotiny

ty na mě uděláš gesto jako že to

všechno začne dlouhou nesouvislou větou

že ti místo květin přinesu kameny

které se pak v zelená světla promění

gesta jsou vznešená

a sklenice vody

z piana padá

na rozbité parkety

(6. březen 2012)

stavby

přestrojený za zedníka

s tužkou v ruce ohněm v srdci

kolem okna po lešení

jdu protože něco hledám

protože si vymýšlíme

různé stavby jako to co

chceme věže vily zámky

noříme se do nákresů

a na okraje stránek si

píšeme o tom co chceme

procházíme se po světech

vybíráme vhodná místa

já jsem dveře řekl ježíš

odhrnul si vlasy z čela

a opřel se se zeleným

svitem v očích o zárubeň

přestrojený za zedníka

po lešení kolem okna

jdu protože vymýšlím si

různé stavby jako cesty

(3. březen 2012)

výkřiky

v zamčené skříni plavu po řece

jsem živý i mrtvý protože nevíš

ale až mou skrýš na břeh voda vyplaví

brzy mě prozradí výkřiky

až mě zachrání místní rybáři

budu v mokrém plášti po ostrově bloudit

v neznámých uličkách sám po sobě pátrat

od domů odrážet výkřiky

(2. březen 2012)

ruce

zavři oči a představ si

jak se tvé ruce setkávají

s tím co říkám když nám v prázdném sále

španělští kytaristé hrají

nebo jak se dotýkají

stránek románu ve kterém jsi

hlavní hrdinkou ani nevadí

že vlastně ještě napsán není

a až oči otevřeš tak

se dotkni oběma rukama

mého čela jako čarodějka

či středomořská dvorní dáma

(29. únor 2012)

zbraně

hudba je zbraň a já kráčím

s puškou přes rameno papírovou stepí

láska je zbraň a za pasem

visí mi kord se zdobenou rukojetí

víra je zbraň a v koženém

pouzdře pod košilí mám těžký revolver

slovo je zbraň a stříbrnou

dýku mám pečlivě přivázanou k noze

svým způsobem jsem po zuby

ozbrojen a tak se ničeho nebojím

jdu dál a pak se setkáme

v bílém altánku mezi šicími stroji

(26. únor 2012)

slova

slova nejsou kapky deště

jsou pevná i když se drolí

rozpadají a pak jsou z nich

tečky na válečném poli

slova jako ozubená

kolečka v karafě vína

pečlivě pozorujeme

z jedněch stávají se jiná

slova vyplavená z vody

na ručníku rozložená

potlučená slovesa a

těžká nepodstatná jména

jako malé kusy dřeva

vyměňujeme si mezi

sebou a pak sledujeme

jak k nám modrá liška běží

na hladinu řeky beze

slova lehce něžně prší

(25. únor 2012)